Silně korelované systémy a metoda renormalizační grupy matice hustoty v kvantové chemii

V nerelativistické teorii elektronové struktury molekul je centrální úlohou řešení Schrödingerovy rovnice popisující stav elektronů při pevných polohách atomových jader Hamiltoniánem

Mezielektronová Coulombická interakce popsaná členem $V_{\rm ee}$ mimořádně komplikuje řešení této rovnice, což vystihl Paul Dirac ve svém známém citátu: “Fundamentální zákony potřebné pro matematický popis velké části fyziky a celé chemie jsou tedy kompletně známé a problém je jen v tom, že aplikace těchto zákonů vede na rovnice, které jsou příliš složité na to, aby mohly být vyřešeny. ” Skutečně, nebýt členu $V_{ee}$, nalezení základního stavu Hamiltoniánu (1) by byla úloha téměř triviální, neboť přesná vlnová funkce by byla antisymetrizovaným produktem (determinantem) jednočásticových funkcí (spinorbitalů). Korelační energií rozumíme rozdíl mezi energií přesného řešení (1) a přibližným řešením Hartree-Fockovou (HF) metodou, která používá právě tento typ přibližné vlnové funkce; obecněji vliv členu $V_{ee}$ nazýváme korelačními efekty.

Protože korelační energie tvoří jen asi jedno procento energie celkové, byla v raném věku kvantové chemie vkládána velká naděje v HF metodu, která nahrazuje mezielektronovou repulzi jednočásticovým operátorem středního selfkonzistentního pole, což koresponduje s jednodeterminantální vlnovou funkcí. Bohužel se brzy ukázalo, že tato aproximace je pro chemii příliš nepřesná, neboť pro kvantifikaci chemické reaktivity jsou klíčové energetické rozdíly, velmi malé oproti celkové energii a právě příspěvek korelační energie do těchto rozdílů hraje významnou roli. Kompenzaci chyb způsobených zanedbáním korelační energie lze očekávat pouze u třídy tzv. homodesmických reakcí Čársky and Urban (1985), kam ale naprostá většina chemických reakcí nespadá. Naproti tomu např. vliv relativitických efektů na energie vnitřních slupek, které se přímo neúčastní chemických vazeb, se u lehčích atomů do velké míry kompenzuje a dá se tedy zanedbat, přestože v absolutní velikosti může být větší než korelační energie. Je tedy jasné, že snaha o zahrnutí korelační energie co možno nejpřesněji při realistické výpočetní náročnosti je motivací pro vývoj stále lepších výpočetních metod.

Ve výpočetní praxi se vždy problém Hamiltoniánu (1) diskretizuje pomocí konečného počtu bázových funkcí (pro molekuly nejčastěji báze Gaussovských atomových orbitalů) a výpočtem typu self-konzistentního pole se převede do báze ortonormálních molekulových spinorbitalů. Elektronový Hamiltonián (1) pak ve formalizmu druhého kvantování lze zapsat ve tvaru

kde $h_{pq}$ a $v_{pqrs}$ jsou jedno- a dvou-elektronové integrály. Tato forma Hamiltoniánu je v jistém směru dokonce obecnější než (1), neboť zahrnuje i relativistickou kvantovou chemii (s patřičně zobecněnými $h_{pq}$ a $v_{pqrs}$), pokud zanedbáme efekty kvantové elektrodynamiky, např. tvorbu virtuálních elektron-pozitronových párů.

Proč je nalezení základního stavu (a ev. excitovaných stavů) Hamiltoniánu (2) tak obtížné, že ani půlstoletí úsilí fyziků a kvantových chemiků nepřineslo definitivní řešení a grantové agentury na celém světě dále věnují peníze daňových poplatníků na vývoj nových výpočetních metod? Rigorózní odpověď na tuto otázku přinesla až poměrně nedávno trojice matematiků Julia Kempe, Alexei Kitaev a Oded Regev v práci Kempe et al. (2006), kde ukázali, že problém základního stavu Hamiltoniánu (2) patří do kategorie tzv. NP-úplných problémů. To znamená, že vhodnou volbou koeficientů $h_{pq}$ a $v_{pqrs}$ je v principu možné do základního stavu Hamiltoniánu (2) zakódovat řešení jiného matematického NP-úplného problému, např. známého problému obchodního cestujícího z teorie grafů. V tomto článku nemůžeme zabíhat do teorie výpočetní složitosti, takže jen zmíníme, že pro NP-úplné problémy nejsou známy obecné a výpočetně efektivní (tzn. škálující polynomiálně s velikostí systému, na rozdíl od řešení hrubou silou, škálujícího exponencielně) algoritmy na jejich řešení (a většina matematiků se domnívá, že ani neexistují, což se však zatím nepodařilo dokázat). Aby kvantová chemie dokázala vyvinout efektivní metody na řešení problému (2), musí to tedy být na úkor obecnosti, tj. musí se vytvářet vhodné aproximace, které jsou použitelné pro fyzikálně relevantní Hamiltoniány tohoto typu (a nebudou tedy obecně fungovat pro libovolně zvolené hodnoty $h_{pq}$ a $v_{pqrs}$). To je velmi náročné na invenci, o čemž svědčí i udělení Nobelovy ceny za chemii Walteru Kohnovi a Johnu Poplovi v roce 1998 za vývoj metody funkcionálu hustoty Koch and Holthausen (2001) resp. dalších výpočetních metod kvantové chemie a Nobelova cena za fyziku, udělená roku 1982 Kennethu Wilsonovi za metodu numerické renormalizační grupy. V roce 1992 pak Steve White na základě Wilsonovy metody vytvořil metodu renormalizační grupy matice hustoty (DMRG) White (1992); White (1993), jíž se v tomto článku budeme zabývat.

Přestože výpočet přesného základního stavu (2) je tak obtížný, formálně tento stav můžeme snadno vyjádřit ve formě normalizované lineární kombinace Slaterových determinantů, které lze vytvořit pro $N$ elektronů v $k$ orbitalech, resp. s omezením na $N_{\alpha}$ elektronů se spinem $1/2$ a $N_{\beta}$ elektronů se spinem $-1/2$ v $k$ orbitalech, neboť $\hat{H}_{\rm el}$ komutuje s $\hat{S}_{z}$. Rozvoj můžeme vytvořit tak, že vyjdeme z referenčního HF determinantu $|\Phi_{0}\rangle$ a vytvoříme všechny mono-, bi-, tri-, a vyšší excitace

Aproximace tohoto rozvoje dle excitační úrovně je základem klasických kvanově chemických metod a dobře funguje, pokud má HF determinant dominantní váhu. Rozvoj (3) ale můžeme uvažovat i bez volby referenčního determinantu jako lineární kombinaci všech možných Slaterových determinantů pro daný počet elektronů a orbitalů, z čehož ihned plyne počet jeho členů (tj. dimenze příslušného Hilbertova prostoru)

Rozvoj (3) také dovoluje zavést termíny statická (silná) a dynamická (slabá) korelace. Pokud koeficient u HF determinantu $C_{0}$ je mnohem vyšší než ostatní koeficienty, mluvíme o dynamické korelaci. V opačném případě, pokud nelze nalézt jediný dominantní koeficient, tzn. existuje skupina podobně velkých nejvyšších koeficientů (v absolutní hodnotě), jde o silně (staticky) korelovaný systém, alternativně nazývaný také multireferenční. K této situaci dochází typicky tehdy, když několik molekulových orbitalů na rozhraní mezi obsazenými a neobsazenými v HF determinantu má podobnou energii, což nastává např. při disociaci vazeb, u diradikálů, u sloučenin přechodných kovů aj. ¹¹ 1 Větší počet dominantních determinantů může mít vlnová funkce i z důvodu spinové adaptace pro stav s $|M_{s}|<S$; toto není skutečný případ silně korelovaného systému, ale z praktického hlediska též vyžaduje multireferenční přístup, a proto jej nebudeme uvažovat zvlášť. Statická korelace je tedy přítomna jen někdy, ale dynamická korelace je přítomna vždy, což odpovídá obrovskému množství členů s malým koeficientem v rozvoji (3), které ale v souhrnu nejsou vůbec zanedbatelné. Zmíněnou skupinu orbitalů důležitých pro statickou korelaci budeme dále nazývat aktivním prostorem. Poznamenejme též, že přechod mezi statickou a dynamickou korelací není ostrý, aktivní prostor MO lze v principu stále rozšiřovat, až do limitu všech MO a postupně tedy přidávat stále více dynamické korelace.

Kvantově chemické metody vhodné pro pouze dynamicky korelované systémy jsou již velmi dobře probádány a jsou rutinně aplikovány na mnoho nejrůznějších systémů - jde zejména o metody funkcionálu hustoty (DFT)²² 2 DFT s exaktním Hohenberg-Kohnovým funkionálem musí dát přesnou energii i pro silně korelované systémy, ale v současnosti dostupné aproximativní funkcionály nefungují v tomto případě spolehlivě., konfigurační interakci (configuration interaction, CC) s omezením excitačního ranku, poruchové metody Møllerova-Plessetova typu a metody spřažených klastrů (coupled clusters, CC), např. CCSD(T) v. R. Schleyer et al. (1998). Jejich další vývoj směřuje zejména ke zpřesňování DFT funkcionálů a ke snižování výpočetního škálování směrem k lineární závislosti na velikosti systému s využitím lokality (např. DLPNO-CC metoda Riplinger and Neese (2013)).

Naprosto odlišná situace platí pro systémy se silně korelovanými elektrony. Z teoretického hlediska je hlavním problémem silné korelace velký počet determinantů, které významně přispívají do vlnové funkce. Navíc s přibývajícím počtem silně korelovaných orbitalů jejich počet roste exponenciálně. Mohlo by se tedy zdát, že problém silné korelace není klasicky řešitelný. Tradičně se v kvantové chemii pro popis těchto systémů používá metoda CASSCF a CASPT2 Roos et al. (2016), multireferenční CI Szalay et al. (2011), mnoho úsilí bylo věnováno i multireferenčnímu zobecnění CC metod Čársky et al. (2010); Lyakh et al. (2011). Žádná z těchto metod však neřeší problém exponenciální složitosti a jsou tedy použitelné jen pro malé aktivní prostory. V poslední době se objevila řada prací stochasticky samplujících rozvoj (3) metodou Quantum Monte Carlo dosahujících vynikající přesnosti Booth et al. (2009). Metoda DMRG White (1992); White (1993) je další způsob výpočetně efektivního nalezení téměř přesného rozvoje (3), původně vyvinutý pro modely fyziky pevné fáze (např. Hubbardův model), a později převzatý a dále rozvinutý pro kvantově chemický Hamiltonián (2). Předem podotkněme, že jak FCIQMC tak i DMRG metody nejsou schopné zahrnout všechny molekulové orbitaly a popsat tak dynamickou korelaci, mohou však oproti tradičnímu CASSCF být použity na mnohem větší aktivní prostory.

Na závěr první kapitoly bychom rádi poznamenali, že tento text je pouze lehkým úvodem do teorie renormalizačni grupy matice hustoty v kvantové chemii inspirovaným vynikajícím přehledným článkem Chana a Sharmy Chan and Sharma (2011). Prakticky výhradně se věnujeme modernímu pojetí metody DMRG, které je založené na specifickém tvaru vlnové funkce a jejích vlastnostech. Zvídavé čtenáře bychom rádi odkázali na detailní přehledné články, kterých je k dispozici nespočet, např. Schollwöck (2005); Schollwöck (2011); Szalay et al. (2015).

Problém principiálně exponenciální složitosti silné korelace nastíněný v předešlé kapitole je však z velké části umělý. Přestože kvantová mechanika v principu připouští existenci různých exotických stavů, jako například stavy slavné Schrödingerovy kočky, většina Hilbertova prostoru není podle naší zkušenosti okupována v přírodě se vyskytujícími základními a nízko ležícími excitovanými stavy. Tyto stavy zaujímají pouze maličkatou část tohoto prostoru, často nazývanou “přirozený koutek Hilbertova prostoru” Eisert (2013).

Opomineme-li takové problémy, jako jsou např. fázové přechody kritických mnohačásticových kvantových systémů a zaměříme se výhradně na chemii, jeden z nejdůležitějších v chemii platných empirických zákonů je princip lokality. Bez ohledu na složitost studované molekuly, její odezva na externí poruchu vždy zůstává lokální. Jinými slovy, reakce na jedné části molekuly nebo materiálu nezpůsobí okamžité změny v části, která je makroskopicky vzdálená.

Přestože vlnová funkce silně korelovaného stavu může být rozvojem exponenciálního množství determinantů, koeficienty těchto determinantů by měly být vysoce strukturované, aby odrážely princip lokality. Ve skutečnosti by taková vlnová funkce měla být parametrizovatelná počtem parametrů proporcionálním velikosti studovaného systému. Otázkou tedy je, jak zjednodušit (zhustit) vlnovou funkci silně korelovných stavů zavedením lokality. V následující kapitole ukážeme, že metoda DMRG White (1992); White (1993), nám tuto možnost poskytuje.

Metoda DMRG pochází z fyziky pevné fáze, kde byla původně vyvinuta pro účely studia jednodimenzionálních kvantových systémů s krátkodosahovou interakcí White (1992); White (1993). Její úspěchy ve fyzice pevné fáze Schollwöck (2005) byly mimo jiné motivací pro aplikaci v kvantové chemii White and Martin (1999). Kvantově chemická verze metody DMRG byla v průběhu předešlých téměř dvaceti let úspěšně použita pro výpočty elektronové struktury celé řady molekul Chan and Head-Gordon (2002); Legeza et al. (2003); Chan and Sharma (2011); Szalay et al. (2015); Wouters and Van Neck (2014); Yanai et al. (2015); Marti and Reiher (2010) (více o aplikaci v kapitole 6) a má díky svým vlastnostem diskutovaným dále bez pochyb nezastupitelné místo mezi výpočetními metodami pro molekuly se silně korelovanými elektrony.

Pro demonstraci speciálního tvaru DMRG vlnové funkce, uvažujme nyní přesný (FCI) rozvoj vlnové funkce (3) rozepsaný trochu jiným způsobem

Pro úplnost ještě uveďme maticové reprezentace kreačních operátorů⁴⁴ 4 Matice anihilačních oprátorů lze získat Hermitovským sdružením matic kreačních operátorů. v bázi jednoho orbitalu (6), které jsou potřebné při konstrukci Hamiltoniánu v kapitole 4

Je zřejmé, že problém přesného rozvoje (5) spočívá ve faktu, že dimenze tenzoru rozvojových koeficientů $C$ roste s velikostí systému jako $4^{k}$, což je dokonce víc než velikost Hilbertova prostoru v rovnici (4). Navíc v případě silně korelovaných stavů je velký počet těchto koeficientů nenulový a nelze tak automaticky využít řídkosti $C$ jako v případě metod CI, či CC. Ukazuje se však, že pro mnoho typů silně korelovaných systémů (včetně těch relevantních pro kvantovou chemii) se tento tenzor dá velmi přesně aproximovat s využitím lokality.

Nejjednodušší možností jak zavést do rovnice (5) lokalitu, by bylo aproximovat vysokodimenzionální tenzor rozvojových koeficientů $C$ (tenzor $k$-tého řádu) jako tenzorový součin vektorů okupancí (dimenze 4), tedy pro danou okupanci $\{n_{1},n_{2}\ldots n_{k}\}$ jako součin jejich prvků (skalárů)

Pro zvýšení počtu variačních parametrů a flexibility rozvoje v rovnici (8) můžeme nahradit prvky vektorů (skaláry) maticemi

Výsledné rozvojové koeficienty jsou ve skutečnosti aproximovány jako součin matic $\mathbf{A}^{n}$, odtud také pramení název tohoto rozvoje, tzv. matrix product states (MPS) Schollwöck (2011). Dvě poznámky stojí za zmínku. Tou první je, že se v případě prvního a posledního orbitalu nejedná o matice, nýbrž o vektory. V případě prvního orbitalu a řádkový a v případě posledního o sloupcový. Jedině tak může být výsledkem součinu skalár výsledného koeficientu. Druhou poznámkou pak je, že se obecně nemusí jednat o aproximaci. Libovolnou vlnovou funkci lze ve skutečnosti přesně vyjádřit v MPS tvaru Vidal (2003). V takovém případě však potřebný rozměr MPS matic obecně škáluje s původní dimenzí tenzoru rozvojových koeficientů $C$. Aby se jednalo o efektivní faktorizaci, je potřeba jejich rozměr shora omezit. Pro jednoduchost předpokládejme, že rozměr všech MPS matic je stejný, roven $M$. Konečný počet variačních parametrů v takovém případě odpovídá $\mathcal{O}(4M^{2}k)$.

Přestože to nebylo zřejmé z původní formulace metody DMRG White (1992); White (1993), rozvoj v rovnici (11) odpovídá ve skutečnosti DMRG vlnové funkci Östlund and Rommer (1995). V průběhu DMRG algoritmu se variačně optimalizují prvky MPS matic, $A^{n}_{ii^{\prime}}$. Jedná se o iterativní proceduru (s jistou analogií k HF metodě self-konzistentního pole Chan (2008)), v dané iteraci se optimalizují prvky pouze jedné MPS matice (ostatní zůstávájí fixní), jak je naznačeno na obrázku 1c. Se zvětšováním dimenze $M$ můžeme libovolně zvyšovat přesnost metody DMRG⁵⁵ 5 Jedná se o variační metodu, takže větší počet variačních parametrů musí zákonitě odpovídat přesnější energii., až eventuelně získat přesnou energii.

Zkombinováním rovnic (11) a (5) získáme finální předpis pro DMRG vlnovou funkci

Mezi důležité vlastnosti DMRG vlnových funkcí patří nejen velmi kompaktní forma, ale také možnost efektivního výpočtu středních hodnot, např. energie. Jen díky tomu lze metodu DMRG využít pro variační výpočet energie. Skutečnost, že DMRG vlnovou funkci lze popsat pomocí malého množství parametrů totiž samo o sobě nezaručuje efektivní výpočet středních hodnot.

Efektivní výpočet středních hodnot si pro jednoduchost ukážeme na příkladu operátoru $\hat{O}$ působícího na dva sousední orbitaly, $l$ a $l+1$. Takový lokální operátor lze rozepsat do báze odpovídající obsazenosti orbitalů $l$ a $l+1$⁸⁸ 8 Na ostatní orbitaly působí jako identita.

Nežli rozepisovat střední hodnotu operátoru $\hat{O}$ algebraicky, raději na obrázku 2 představíme velmi intuitivní grafický zápis. Obdobně pomocným (horizontálním) indexům, kde přechod od řádkového ke sloupcovému vektoru znamenal přehození čáry indexu z pravé na levou stranu (viz. obrázek 1a), je přechod od normálního tvaru vlnové fukce (tzv. ket) k její Hermitovsky sdružené podobě (tzv. bra) charakterizován přehozením svislých čar fyzikálních indexů od shora dolů. Na obrázku 2 je vidět, že oprátor $\hat{O}$ působí neidenticky pouze na orbitaly $l$ a $l+1$ a má 4 fyzikální indexy ($n_{l},n_{l+1},n_{l}^{\prime},n_{l+1}^{\prime}$), což je v souladu s rovnicí (21).

Základem efektivního výpočtu střední hodnoty operátoru $\hat{O}$, je správné pořadí sumací (kontrakcí) tenzorové sítě z obrázku 2. Například naivní postup, při kterém bychom nejprve provedli sumaci přes pomocné indexy, by vedl zpět na $4^{k}$ složitost. Efektivního výpočtu můžeme dosáhnout, pokud provádíme kontrakci postupně z leva do prava. Na obrázku 2 jsou znázorněny také částečně zkontrahované tenzory $L$, $E_{I}^{(i)}$, $E_{O}$ a $R$. S jejich pomocí lze střední hodnotu operátoru $\hat{O}$ vyjádřit následovně

Kvantově chemický Hamiltonián (2) je součtem $\mathcal{O}(k^{4})$ členů odpovídajících součinu molekulových integrálů s kreačními a anihilačními operátory, které působí maximálně na 4 orbitaly (bez ohledu na jejich celkový počet). Fakt, že se obecně nejedná o sousední orbitaly, nepřináší žádné principiální komplikace⁹⁹ 9 Kontrakce se provede v zásadě stejným způsobem, jen s tím, že předsumovaných tenzorů $E_{O}$ bude více (na místech, kde působí kreační a anihilační operátory). Pro zajištění správných antikomutačních relací kreačních a anihilačních operátorů se využívá tzv. Jordanovy-Wignerovy transformace Jordan and Wigner (1928). a mohlo by se zdát, že celková výpočetní náročnost kvantově chemické verze metody DMRG je rovna $\mathcal{O}(k^{5}M^{3})$ ($k^{4}$-krát $kM^{3}$). Nicméně při využití efektivních předsumovaných operátorů, jejichž popis je nad rámec tohoto úvodního článku, lze výpočetní náročnost snížit na $\mathcal{O}(k^{3}M^{3})+\mathcal{O}(k^{4}M^{2})$ White and Martin (1999).

Ještě nežli ilustrujeme metodu DMRG na několika konkrétních aplikacích, rádi bychom explicitně zdůraznili její tři formální vlastnosti, které jsou považovány v kvantové chemii za velmi důležité.

Od průkopnické práce Whita a Martina White and Martin (1999) s první aplikací metody DMRG v ab initio kvantové chemii uběhlo již téměř dvacet let a během této doby byla kvantově chemická verze metody DMRG použita na celou řadu nejrůznějších molekulárních sysémů. V následující kapitole z důvodu rozsahu zmíníme jen některé charakteristické aplikace, velmi detailní výčet aplikací lze nalézt např. v nedávném přehledném článku Wouters and Van Neck (2014).

První aplikace v kvantové chemii vedly přirozeně na malé molekuly Chan and Head-Gordon (2003); Legeza et al. (2003); Legeza et al. (2003); Chan (2004); Chan et al. (2004); Kurashige and Yanai (2009). Jednalo se o téměř přesná řešení Schrödingerovy rovnice (v bázích o mnoho větších než umožňuje konvenční FCI). Za zmínku stojí např. studie molekuly vody v triple-zeta dvakrát polarizační bázi Chan and Head-Gordon (2003), ve které by přesný FCI rozvoj vyžadoval enormních $5.6\times 10^{11}$ determinantů. Systematické DMRG výpočty se zvyšujícím se $M$ (řádově až k několika tisícům) ukázaly, že je snadné výsledky extrapolovat na $M=\infty$ a dosáhnout tak FCI energie.

Další studií, která z našeho pohledu stojí za zmínku, je práce týkající se zakázaného křížení molekuly LiF Legeza et al. (2003), neboť nevyužívá fixního $M$, ale metodu, která jej dokáže měnit tak, aby bylo dosaženo předem stanovené přesnosti, tzv. dynamical block state selection Legeza et al. (2003).

Velmi důležitou prací je také výpočetní studie disociační křivky molekuly dusíku Chan et al. (2004). Disociace této molekuly je notoricky známý výpočetně složitý multireferenční problém (jedná se o přetržení trojné vazby). Ve zmíněné práci bylo ukázáno, že metoda DMRG je schopná popsat tento proces velmi vyváženě, s chybou, která prakticky nezávisí na mezijaderné vzdálenosti. Naproti tomu jednoreferenční CC metoda zahrnující excitace až šesti elektronů (UCCSDTQPH), přestože je schopná tuto molekulu popsat extrémně přesně pro rovnovážnou geometrii, vykazuje velmi rychlý nárůst chyby pro více disociovanou vazbu.

Typickou skupinou silně korelovaných molekul, pro které se metoda DMRG ukázala jako velmi vhodná, jsou molekuly komplexů přechodných kovů. Jejich elektronová struktura je komplikovaná energeticky blízko si ležícími d (případně i f) orbitaly. V posledních letech vzniklo mnoho prací studující komplexy s jedním, dvěma, nebo doknce i více atomy přechodných kovů, například Marti et al. (2008); Kurashige and Yanai (2009); Olivares-Amaya et al. (2015); Kurashige et al. (2013); Sharma et al. (2014); Chalupský et al. (2014). Společným poznatkem prvních studií na Cu₂O₂ modelech aktivního centra tyrosinázy Marti et al. (2008); Kurashige and Yanai (2009) je, že v případě elektronické struktury komplexů přechodných kovů lze získat zkovergované energetické rozdíly s daleko menším $M$, než jaké by vyžadovala zkonvergovaná absolutní energie.

Za zmínku také zcela jistě stojí nedávné studie výpočetně náročných a z chemického hlediska velmi důležitých komplexů přechodných kovů, konkrétně Mn₄Ca aktivní centrum fotosystému II¹⁴¹⁴ 14 Zde byl použit aktivní prostor přesahující 50 orbitalů. Kurashige et al. (2013) a také v bio-anorganické chemii doslova všudypřítomných [Fe-S] klastrů (konkrétně [2Fe-2S] a [4Fe-4S]) Sharma et al. (2014). O důležitosti této práce svědčí fakt, že [Fe-S] klastry tvoří důležité kofaktory nejrůznějších metaloenzymů a jsou zodpovědné za celou řadu chemických procesů, které se odehrávají v živých orgranismech (např. fotosyntéza, či dýchání) Beinert et al. (1997); Fontecave (2006).

Poslední práci, kterou bychom rádi zmínili v souvislosti s malými molekulami je relativistická studie hydridu thalia (TlH) Knecht et al. (2014). Důležitá je především z toho důvodu, že se jedná o čtyřsložkové výpočty (tedy plně relativistické). Jak bylo zmíněno v úvodní kapitole, také relativistické kvantově chemické problémy totiž mohou být vyjádřeny pomocí Hamiltoniánu (2)¹⁵¹⁵ 15 Ve skutečnosti se nemusíme omezit pouze na elektronovou strukturu, pomocí Hamiltoniánu (2) lze vyjádřit (a metodou DMRG počítat) také např. strukturu atomových jader Legeza et al. (2015)..

Další velkou skupinou sytémů, na kterou byla kvantově chemická verze metody DMRG velmi úspěšně aplikována jsou velké molekuly s jednodimenzionální topologií. Pro tyto systémy je metoda DMRG z důvodů diskutovaných v kaptiole 3 ideální a v těchto případech jsou aktivní prostory obsahující řádově 100 orbitalů dosažitelné. Mezi příklady takových prací patří například studie radikálového charakteru acenů Hachmann et al. (2007), magnetismu u oligofenylkarbenů Yanai et al. (2009), či polarizabilit oligopolydiacetylenů Dorando et al. (2009).

Kvantově chemická verze metody DMRG se v předešlých téměř dvaceti letech prokázala jako robustní a velmi úspěšná metoda vhodná pro popis elektronové struktury molekul obsahujích velký počet silně korelovaných elektronů.

Z principiálních důvodů vyplývajících z obecného tvaru DMRG vlnové funkce je tato metoda vhodná především pro výpočty silně korelovaných molekul s lineární topologií, kde umožňuje výpočty s řádově 100 orbitaly v aktivním prostoru. Nicméně také v případě obecných silně korelovaných molekul umožňuje výpočty s výrazně vetšími aktivními prosory (až cca 50), než dovoluje např. metoda CASSCF. V tomto ohledu je velmi vhodná pro výpočty elektronové struktury komplexů přechodných kovů, především těch obsahujících více atomů přechodných kovů. Nedávné první aplikace na takové systémy se ukázaly jako velmi slibné Kurashige et al. (2013); Sharma et al. (2014).

Z chemického hlediska je velice důležité alespoň částečně zahrnout dynamickou korelaci, která v samotném DMRG popisu chybí. To je také v současnosti předmětem aktivního výzkumu. Především kombinace DMRG s vhodnými lineárně škálujícími metodami pro výpočet zbylé dynamické korelace jsou podle našeho názoru velmi nadějné. Takové výpočetní metody v budoucnu zcela jistě umožní výpočty výrazně větších multireferenčních systémů (např. v bio-anorganické chemii).

Rádi bychom poděkovali finanční podpoře z Grantové agentury České republiky (granty č. 18- 18940Y, 16-12052S, 18-24563S) a Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy (grant č. LTAUSA17033).

Dále bychom rádi poděkovali Lukášovi Sobkovi za cenné připomínky k rukopisu tohoto článku.